Afričtí ledňáčci
(Text, který jsme připravili spolu s kamarádem Martinem a vyšel v časopise Příroda Wildlife a některé jeho části byly upraveny a změněny pro potřeby webu a také proto, že na našich stránkách jsou pouze naše fotografie.)
Našeho ledňáčka říčního (Alcedo atthis) zná asi každý. Zejména od dob, kdy vyšla kniha Karla Nového Rybaříci na modré zátoce. Je to opravdový klenot našich potoků a rybníčků a jediný z ledňáčků žijící v Evropě. Na ostatních světadílech je jejich zastoupení četnější, jak dokumentují i snímky na těchto stránkách. Pořídili jsme je při minulých cestách do Afriky a zejména během poslední výpravy do Ugandy, kde byla koncentrace těchto ptáků opravdu ohromující. Celkově jsme tak na svých cestách po Africe potkali, pozorovali a fotili celkem osm pozoruhodných druhů.
Ledňáčci lesů, řek a vod
Ledňáček je v našich zeměpisných šířkách neoddělitelně spojen s vodním živlem, a tak vás možná překvapí, že tomu tak zdaleka není všude. Na celém světě žije podle různých zdrojů od 87 po 93 druhů v 17 rodech. Jejich prapůvodní domov je tam, kde doposud žije nejvíc druhů – v tropických pralesích severní Australasie (Nový Zéland, Papua Nová Guinea a přilehlé ostrovy). Odtud se před 40 až 50 miliony let rozšířili dále do západní, jižní a jihovýchodní Asie, kde se postupně přizpůsobili různým druhům prostředí.
Postupně se tak objevili lesní a savanoví ledňáčci (Dacelonidae), kteří loví hmyz, pavoukovce a drobné obratlovce na savanách a v lesích tropického pásu. Tam se ze svých prapředků vyvinuli také tzv. říční neboli praví ledňáčci (Alcedininae), kteří postupně od lovu v mělké pobřežní vodě přešli k prostředí s hlubší vodou a vyvinuli se z nich výborní rybáři. Lesní ledňáčci se dále šířili západním směrem až do Afriky a také do Austrálie a východního Pacifiku. Praví ledňáčci zamířili západně a zhruba před 5–10 miliony let obsadili přes Beringovu úžinu Nový svět. Tady se vyvinula podčeleď Cerylidae – rybaříci, známí i jako vodní ledňáčci.
Ledňáčci lesní – střemhlav do trávy
Část ledňáčků se tedy adaptovala na život v savanách, akáciových, mopanových a miombových lesích. Tito opeřenci žijí v suchých oblastech, většinou daleko od vodních toků. Způsob lovu je ale velmi podobný tomu, na nějž jsme zvyklí u ledňáčka říčního. Pták posedává na vyvýšeném místě, typicky na vrcholku keře nebo konci suché větve a sleduje pohyb pod sebou. Jakmile spatří vhodnou kořist, střemhlav se ponoří do trávy, listí nebo jiného podrostu a s chycenou kořistí se vrací na oblíbené místo. Několika údery o větev (podobně jako např. vlhy nebo ťuhýci) kořist zabije a pozře.
Z lesních krasavců je poměrně rozšířený Ledňáček senegalský (Halcyon senegalensis), který se vyskytuje v celé subsaharské Africe. Hnízdí ve stromových dutinách po vousácích nebo strakapoudech a urputně si brání rozsáhlé teritorium.
Dalším blízce příbuzným druhem, který jsme měli možnost vidět, je až na barvu zobáku zbarvením velmi podobný Ledňáček pobřežní (Halcyon senegaloides). Ten se adaptoval na život v pobřežních lesích a vyskytuje se v pásu do cca 20 km od pobřeží. Jako potravu využívá vše, co mu přímořské, přílivem poznamenané území a vodní toky nabízí: ryby, krevety a korýše, všudypřítomné kraby a drobné obratlovce. Často hnízdí v opuštěných dutinách stromů, v zemních hnízdních norách jen výjimečně.
V jihoafrickém Entabeni se nám podařilo vyfotit i Lednáčka žíhaného (Halcyon chelicuti), který se spolu s ledňáčkem senegalským a šedohlavým vyskytuje na stejném typu biotopu – v savanách a lesích subsaharské Afriky.
Atraktivního Ledňáčka šedohlavého (Halcyon leucocephala) jsme často potkávali na savanách rovníkové Ugandy. Patřil k těm méně plachým objektům našeho zájmu. Hnízdí v písčitých svazích a březích, jak se na správného ledňáčka sluší a to nejenom v savaně, ale i u řek, čehož jsme byli svědky v Murchison Falls.
Lovci a odvážlivci
Oproti lesním ledňáčkům jsou ledňáčci říční (Alcedininae) mnohem menší. I když patří mezi pravé ledňáčky, ne všichni jsou vášnivými rybáři. Druhy rodu Alcedo, jako je např. náš Ledňáček říční (Alcedo atthis) sice ryby loví, ale jiné druhy se živí drobnými obratlovci a hmyzem často daleko od vodních toků. Všichni zástupci skoro dvou tuctů druhů jsou pestře zbarveni, běžné jsou zářivé kombinace oranžové, tyrkysově a kobaltově modré s jasně červeným zobákem.
Nejmenším z těchto druhů, kterého se nám podařilo vyfotografovat, je Ledňáček trpasličí (Ispidina picta). Často bývá zaměněn za ledňáčka malachitového, který je ale vázán na vodní zdroje a živí se vodními organismy. Velikostí patří mezi nejmenší ledňáčky. Ledňáčka trpasličího jsme pozorovali v malém NP Entabeni ležícím v nádherném pohoří Waterberg v jihoafrické provincii Limpopo v březnu 2010. Lovil typickým ledňáčkovským způsobem. Z vyvýšeného místa, obvykle na konci větve asi tak dva metry nad zemí, pozorně sledoval, co se kde v dosahu šustne a jakmile se objevila kořist, bleskově slétnul a ponořil se do trávy a listí jako pod vodní hladinu. Za okamžik z ní vystartoval s kořistí často stejně velkou, jako byl on sám.
S velmi podobným ledňáčkem malachitovým (Alcedo cristata) se lze setkat skoro v celé subsaharské Africe s výjimkou vyprahlých oblastí. Patří mezi drobné druhy, obvykle dorůstá délky 12 cm a zbarven je opravdu pestře. Je vázaný na vodní plochy a určitě jde o jednoho z nejhezčích afrických ledňáčků. S příslušníky tohoto druhu jsme se setkali hlavně na kanálu Kazinga, spojujícího jezera Edward a George v Ugandě. Udržet na pohybujícím se člunu v záběru teleobjektivem ptáčka velikosti sýkory nebylo úplně snadné, ale jejich trpělivost nám potíže plně vynahradila. Některých odvážlivců jsme se mohli téměř dotknout.
Neposeda s mnoha nepřáteli
Uganda dělá čest své pověsti ornitologického ráje s více jak 1 000 zaznamenanými druhy opeřenců. Viděli jsme jich spousty a mezi nejhojnější patřil málo barevný, nicméně svou akčností velmi atraktivní rybařík jižní (Ceryle rudis), který stejně jako následující rybařík velký patří do podčeledi vodních ledňáčků (Cerylidae). V Ugandě byly počty rybaříků jižních opravdu neuvěřitelné. Snad na každých 15 metrech řeky seděl minimálně jeden. Tento nenápadný černobílý ptáček se ozývá vysokým chřestivým „čik- čik- čik“ a je asi 25–27 cm velký. Samec má na hrudi dva tmavé pruhy, samice jen jeden.
Rybaříci jižní potřebují k životu otevřenou vodní hladinu, lhostejno zda potok, jezero nebo přílivové a pobřežní laguny. Nejčastěji se třepotají nad hladinou jako naše poštolky a pak se střemhlav vrhají do vody. Lovit ovšem umí i ze sedu z větvičky jako náš ledňáček, nebo se do vody vrhají přímo z letu. Jsou aktivní v průběhu celého dne, viděli jsme je lovit ráno, za poledních veder i téměř za soumraku.
Hnízdí v norách vyhloubených do hlinitých a hlinitopísčitých břehů. V obou námi navštívených lokalitách, kde hnízdil ve společnosti vlh zelenočelých, se v jejich okolí vyskytovala spousta přirozených nepřátel. Pod největší stěnou na Nilu jsme během chvilky napočítali dva krokodýli a šest varanů různé velikosti. Někteří z varanů dokonce šplhali po stěnách a pokoušeli se dostat blíž k hnízdním norám.
Král ledňáčků
Rybaříka velkého (Megaceryle maxima), který se díky své velikosti může právem nazývat králem ledňáčků, jsme pozorovali pod vodopády Nilu v Ugandě. Je poměrně tmavý, a když klidně sedí v pobřežní vegetaci, není snadné jej spatřit. Alespoň naše civilizací zakrnělé smysly měly problém objevit to, co nám domorodí průvodci už hodnou chvíli netrpělivě ukazovali. Nikdy by mě nenapadlo, že ptáka, který se velikostí blíží káněti, spatřím až ze vzdálenosti několika metrů. Rybařík ve větvích dlouho neposeděl a slétl na poražený kmen. Mohli jsme si tak důkladně prohlédnout jeho rozčepýřenou hlavu, mohutný tmavý zobák a nádherně kropenaté tělo. Během obou cest pod vodopády jsme se v malé zátoce u rybaříka velkého zastavili na návštěvu. Podle křiku a pohybu v porostu bylo místo součástí teritoria páru těchto opravdu výjimečných opeřenců, kteří si podél vodního toku hájí území o délce až čtyř kilometrů.
Rybařík velký si v říčním břehu vyhrabává tunel adekvátní své velikosti. Rekordní tunel byl dlouhý 8,5 metru a jako všechny ostatní byl zakončen hnízdní dutinou. V Jihoafrické republice podniká nálety na rozšířené pstruží farmy, což se mu často stává osudným. Mezi jeho běžnou potravu ale patří říční krabi a ryby, které loví tak jako většina vodních ledňáčků – střemhlavým letem z větve 2–4 metry nad vodní hladinou. Kraba před pozřením nejdřív pečlivě otluče o podklad a zbaví ho klepet, rybky rovnou slupne hlavou napřed. Po úspěšném ponoru mění lovecké místo. V svém teritoriu má dvě až pět oblíbených stanovišť a nalétá zhruba sedm kilometrů denně.
Ledňáčci jsou jen velmi malou, zato velmi výraznou částí africké avifauny. Již nyní se těšíme na další setkání v buši nebo u vodní hladiny při fotografování nebo jen pozorování těchto pozoruhodných pestrých lovců.
Ledňáčci a jak je vyfotit
Při „lovu na ledňáčky“ jsme zažili mnoho neobvyklých situací. Například během fotografování ledňáčka senegalského v Timbavati jsme využívali především polední pauzy, kdy běžní turisté odpočívali po obědě. My zatím pobíhali po kempu a taky trochu za ním, kde se ovšem pohybovala i mnohem větší zvířata. Představte si, jak se fotograf pomalu přibližuje k vysněnému objektu, drobnému modrému přízraku skrytému v houští, zvolna a opatrně umisťuje stativ s aparátem, sklání se k hledáčku, když vtom se mu za zády ozve výstražné zafunění. Otočka, pohled do očí kaferskému buvolovi a pomalé pohyby jsou ty tam. A protože kempy nejsou oplocené, potkávali jsme nejen buvoly, ale i slony, vodušky a prasata bradavičnatá. Některé fotografie tak nemají potřebnou ostrost nebo v rámci záchrany zdraví a fotografického vybavení ani nevznikly.
Ledňáčků bylo na Nilu pod Murchinsonovými vodopády hodně, ale pořídit kloudný snímek nebylo vůbec jednoduché. Břehy byly strmé, hustě zarostlé a obklopené stády hrochů a velkými nilskými krokodýly. Pronajali jsme si tedy loďku, jejíž řízení v prudkém proudu nebylo právě nejjednodušší. Paradoxně nejvíc nám ale náš záměr komplikovali průvodci. Trvalo dost dlouho, než se nám je podařilo přesvědčit a vysvětlit, že potřebujeme co nejblíž a to ještě nejlépe ptáčka objet, vypnout motor a nechat loď splývat po proudu, aby vibrace byly co nejmenší. Často šlo o neřešitelný problém, protože většina průvodců byla naučena ukázat turistům vodopád, tam je hroch, krokodýl a jedeme na oběd. Byli jsme pro ně stejně exotičtí, jako východoafrická zvířata pro nás.
