Afrika 2011 – Ugandou od severu k jihu - I část
Uganda, často nazývaná perlou východní Afriky, byla dalším cílem našich výprav na černý kontinent. Začátek nevyzněl nijak vesele, protože přistání v Entebbe jsem trefili naprosto přesně na zahájení prezidentských voleb. A volby jsou v Africe vždy tak trochu žhavou událostí. Zaevidivali jsme se tudíž na serveru ministerstva zahraničních věcí a také na DROZD (dobrovolná registrace občanů cestujících do zahraničí - alespoň tak nějak se to jmenuje) Z ambasády jsme dostali odpovědi i informace velmi rychle. Děkujeme. Naše pětice tak nasedala v Praze do letadla s trochu smíšenými pocity, ale abych toto téma ukončil, je třeba říci, že jsme s lidmi během celé cesty neměli problém a "uganďané" byli v naprosté pohodě.
Etapa 1 - Murchison falls
Na ugandské poměry slušná cesta nás za 7 hodin dovedla do kempu Redchilli. Během cesty jsem pozorovali několik ptačích druhů a také spousty lidí. Uganda je hustě obydlená, průměrný věk obyvatel je těžko uvěřitelných 15 let, takže podél cesty mávaly spousty malých černoušků. Game drive v Murchisonu nás příliš neuspokojil, velké vedro, sucho a požáry vyhnaly spoustu zvířat do jeho severní části a tak jsme viděli jen velmi málo zvířat. Několik jednotlivých žiraf Rotchildových, stáda kobů a několik bahnivců. Z predátorů pouze osamocená hyena a několik varanů nilských. Jiné to však bylo na Nilu. Břehy byly nacpány k prasknutí ledňáčky, volavkami a vlhami Merops bulocki. Navíc se ve vodě povalovala stáda hrochů, na břehu se vyhřívali i mohutní nilští krokodýli a do nor ptáků se dobývaly opravdové smečky varanů. Vyjmenovat všechny ptáky nelze, z těch pro nás zajímavých zmíním vlhy, ouhorlíky skalní, člunozobce, rybaříka obrovského a volavku obrovskou.
Etapa 2 - Kibale
Asi 15 km od campu nám praskla jedna listová pružina u našeho 22 let starého Landcruiseru, Edie s ostatními průvodci za pomoci speciálních přípravků (3 kladiva) listy vyměnili a to byl první a poslední problém na autě! V Ugandě je nejběžnější značkou auta Toyota a silnice jsou plné motocyklů z Indie. Na tropický deštný prales jsem se osobně moc těšil. Nikdy jsem ještě v pralese nebyl (Boubín nepočítám), a tak jsem byl pln očekávání. Prales nezklamal, zklamaly mne pouze naprosto děsivé podmínky pro focení. Velký nedostatek světla a pokud slunce prošlo, pak světelný ostrov. Po aklimatizaci (tj. jeden Nile special - mistní pivo v ceně cca 20 Kč) jsem ihned vyrazili na oblídku pralesa v okolí campu. Fantasická scenérie deštného lesa byla ještě umocněna setkáním v guerézami. Ráno jsme vyrazili za jedním z vrcholů naší výpravy do Ugandy, na setkáni s divokými šimpanzy. Procházet se pralesem a sledovat reje motýlů, klopýtat přes stopy pralesních slonů (slony samotné jsme bohužel neviděli) a také překračovat migrující mravence byl skvělý zážitek. Nakonec, když už jsme měli krky vykloubené z koukání do větví obrovských stromů, slezli šimpanzi na zem a nám se povedlo jednu z šimpanzic sledovat i po zemi. Odpoledne jsme pak vyrazili na pěší túru do bažin za fotografiemi nejen ptáků, ale i dalších opic, červených gueréz a kočkodanů.
Etapa 3 - NP Queen Elisabeth
Přejezd do NP nebyl tak náročný a po přejetí Kazinga Channel jsme se krátce aklimatizovali v campu a vyrazili do parku na game drive. Opět se nám dařilo vidět velká stáda vodušek kob a tentokrát navíc pozorovat samčí souboje a námluvy. V podvečer jsme narazili i na místní smečku lvů, jinak však byl park podobně jako Murchison hodně vyprahlý. Při tradiční večerní seanci u piva jsme se s Ediem domluvilli, že se vydáme druhý den odpoledne na loď a zamluvili jsme si menší plavidlo patřící vzdálené lodgi. Že se to vyplatilo, se ukázalo příští den. Jak a proč popíšu v druhé části zápisků z Ugandy.
