Domů » Články » Afrika 2011 – Ugandou od severu k jihu – II. část

Afrika 2011 – Ugandou od severu k jihu – II. část

NP Queen Elisabeth

Ráno vyrážíme na game drive do stejné oblasti jako včera, trochu jsme z toho rozpačití, protože jsme zase tolik zvířat neviděli, ale rozhodli jsme se věřit Ediemu. Bylo pošmourno, chvilku i sprchlo, světlo žádné. Navzdory tomu, či spíše právě proto, jsme opět narazili na včerejší smečku lvů a protože nebylo vedro, tak jsme si užili lvích her naplno. Zpola dospělá lvíčata na sebe útočila a do hry se jim podařilo zatáhnout i svou matku a tetičky. A u solného jezera jsme poprvé, ale naštětstí ne naposled, nakrátko zahlédli levharta. Upozornili mne na něj kobi, chovali se stejně jeko impaly v Timbavati, nastražené uši do jednoho směru, mrskání oháňkou a podupávání. Ani průvodce netušil, že je levhart nablízku, až podle obrázku na displeji mého fotoaparátu rozpoznal levharta.

Odpoledne jsme se vydali do vzdálené lodge pro loď, průvodci na lodi již byli varováni, že nejsme normální turisti a jak říkal Edie "jsou to češi, mají největší foťáky a obětují klidně snídani, aby mohli být včas u zvířat". Některé věci byly pro naše africké průvodce k nepochopení! Kazinga Chanel si v ničem nezadal s Nilem, narazili jsme i na obrovské hejno zobounů afrických, opět se všude míhali ledňáčci a ze skály na břehu naše počínání sledoval další levhart! Návrat do našich stanů byl v pohodě, trochu takové noční safari, protože jsme narazili ten den na třetího levharta a tentokrát byl dostatečně blízko i na pár fotografií, skvělé.

Etapa 4 Ishasha

Do oblasti Ishasha se jezdí hlavně kvůli lvům na stromech. Jde o rozložité fíkovníky s teméř vodorovnými větvemi, takže se na ně dobře leze. My bohužel neměli štěstí. Lvy jsme našli na zemi, ale zato šlo o dva samce a řijnou samici. Těšili jsme se na akčnější fotku, ale zdejší lvi byli pěkní lenoši, do západu slunce nic. Zajímavostí by mohl být pouze fakt, že podle informací průvodců oba samci přichází z Konga a to z oblasti, kde se vyskytuje poddruh lev severokonžský (Panthera leo azandica). Načervenalá barva obou samců by tomu odpovídala. Oblast byla celá spálená od požárů a zvěře docela málo. Na hranicích s Kongem, kterou tvoří řeka, se již opět usídlila skupina hrochů, před dvěma lety je zde konžští ozbrojenci vystříleli.

Etapa 5 Bwindi

Jeden z cílů naší výpravy a zlatý hřeb byla návštěva NP Bwindi a jeho hlavních obyvatel - horských goril. Již přesun do parku dával pocit vyjímečnosti, protože silnice byla i na ugandské poměry špatná a cesta za naší skupinou Nkuringo se dala připodobnit ke korytu potoka. Během cesty jsme na vteřinu spatřili přebíhat silnici malou antilopku - diuker. Pobyt v Kisoru byl příjemný a hotel, kde bydlívala při psaní svých textů paní Dain Fossey (Gorily v mlze), byl velmi pohodlný. Po ranní istruktáži jsme vyrazili za gorilami a po krátkém pohledu do údolí jsme se rozhodli pro nosiče. Aby si také místní něco vydělali - tolik původní myšlenka. A také proto, abychom to přežili. Stoupání a klesání v horských úbočích na rovníku byl zážitek téměř srovnatelný se setkáním s gorilami. Pobyt se skupinou goril pod vedením Lafikiho (stříbrohřbetý boss, jehož svahilské jméno znamená "přítel" a které jsem viděl psáno v tomto jazyce také Rafiki, ale tady to bylo tak) byl úžasný, i když celé setkání proběhlo v hustém porostu a celou skupinu jsme tím pádem neviděli pohromadě.

Etapa 6 Mburo

Po setkání s gorilami jsme se přesunuli do posledního národního parku - NP Mburo. Cestou jsme ještě stihli krátkou zastávku na Lake Bunyonyi – jezero drobných ptáků. Park Mburo byl tak trochu zklamáním, i když jsme viděli kopytníky, kteří jinde v Ugandě nežijí – zebry, impaly a vzácné antilopy losí. Ubytování bylo ve stanech uprostřed buše a Edie tvrdil, že sloni tu nejsou a poslední lvy prý pastevci otrávili. Viděli jsem sice ohlodanou zebru, ale to nutně nemusel být lev. Pastevci byli opravdu metlou parku a všude jsme naráželi na stopy po stádech krav a taky jsme je viděli. Před naším autem prchali, dobře věděli, že pobyt stád domácího skotu je v parku zakázán. Byli jsme naštvaní a zklamaní, do této doby jsem žádné porušování ze strany místních obyvatel nezaznamenal.

Do stanů jsme se dostali večer. V noci mě potřeba vyháněla ze stanu, no moc se mi do tmy nechtělo. Ve tři hodiny jsem sebral odvahu a s pocitem, že prasata bradavičnatá (mimochodem zde téměř domácí zvířata) mě přece neviděsí, jsem rozepl zip stanu. Vyhlédl jsem do tmy, připravil baterku a najednou "raůůůům raůům úúúh úúh úh". Lev! Otřesen jsem se vrátil do stanu a nadával jsem pastevcům ještě jednou. V pět hodin se tlak na mou osobu zvýšil a navíc Honza potřeboval také ven. Akce, jak z akčního filmu, důkladná prohlídka za pomocí svítilen, vyběhnout do nejbližšího křoví za stanem, dolů - nahoru a zpátky. Bylo to dílo okamžiku.

Hoima a shrnutí

Během cesty jsme se snažili fotografovat všechna možná zvířata, krajiny zde také byly úžasné, ale to by se na ně musel člověk trochu více soustředit a počkat si na správný okamžik. A na to nebylo příliš mnoho času. Uganda je úžasná země, plná přátelských lidí, nesmírně chudá z našeho pohledu. Pro vodu ke studni, klidně 5 km, do školy i 15 km a to od nejmenších dětí. V některých částech chodí i mezi zvířaty, která rozhodně nejsou krotká. Když jsme jim vyprávěli, jaký humbuk a obavy vyvolává jediná smečka vlků v Jeseníkách, mohli se potrhat smíchy. Nejchudší část, vyjma úplného severu, nám reprezentovalo město Hoima. V celém městě došlo k výpadku vody ( taktéž v našem hotelu), elektřina mimo hotel taky nic. Tak jsme se vydali alespoň fotografovat do města. Venku před domy krejčí a šičky na starých šlapacích strojích, homole cukru poseté mouchami a vosami, výroba různobarevných rakví, fazole a rýže, manufaktura na výrobu sandálů ze starých pneumatik a mohl bych pokračovat. Přesto jsou průčelí domů až neskutečně barevná a lidi usměvaví. Fotit se však příliš nechtějí, jeden mladík si významně poklepal na mačetu, taky kamenem z praku jsme dostali na vysvětlenou, jak se věci mají. Jedna paní nám doslova řekla : "Jestli máte hlad, pojďte se k nám najíst, ale nefoťte nás".

Cesta Ugandou byla krásná, ale krátká :-). Škoda, že sever nebyl považován tak úplně za bezpečný. Příště bych určitě rád navštívil i NP Kidepo na severu. A určitě bych si nechal i celý den na Entebbe.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace