Po savanách Masai Mary
Do Keni nás jako mnoho dalších poutníků přilákalo jedno velké přírodní divadlo a to migrace obrovských stád pakoňů z keňské Masai Mary do tanzanského národního parku Serengeti. Já se pokusím popsat Masai Maru tak trochu jinak než je prezentována v dokumentech jako Deník Velkých Koček...
Konečně vjíždíme do "hlavního města masajů" Naroku. Potřebujeme vybrat nějaké peníze na ubytovaní. Náš masajský průvodce Amos tvrdí, že je v Naroku bankomat. Při pohledu z okénka si myslím, že blafuje. Po chvíli zastavujeme u podivně vypadající mašiny. Amos z ní setře tlustou vrstvu červeného prachu. Stroj po zasunutí karty podivně zasyčí a nechává nás chvilku v napětí, pak naprosto v pohodě vydá požadované peníze a my můžeme pokračovat skrz území masajů do parku.
Rezervace Masai Mara není jako jiné řízena centrálně z Nairobi, ale podléhá místní masajské komunitě. Díky tomu mohou mít tito snad nejznámější afričtí domorodci své vesnice v těsné blízkosti parku. Tyto vesnice s tradičními hliněnými příbytky mají jen jednu vadu na kráse – plastové kanystry a stovky igelitových pytlíků, které se pohupují v tetelícím se vzduchu i několik stovek metrů od vesnice.
Před námi se z prachu vynořuje brána parku, dál míříme na jih k proslulé řece Mara. Jedeme pomalu, často zastavujeme a fotíme velká stáda býložravců, barevné mandelíky, sloní rodiny i pařící se lvy. Zamilovaný lví pár se vždy odtrhne od zbytku smečky, nežere ani neloví, jen se věnuje předání svých genů. Samotný pohlavní akt trvá asi 30 sekund, ale lvi ho opakují každou čtvrt hodinu po dobu několika dní. K řece Mara dorazíme asi v poledne, oblast vypadá fantasticky akorát počet lidí a aut mě tak trochu zaráží. Jsou zde dokonce autobusy, které nemilosrdně zarývají své pneumatiky do travnaté země. Místo lvů pronásledují stáda pakoňů jeepy plné turistů lačnících po co nejlepších snímcích. Zvířata se zde nehledají podle stop, ale podle počtů přítomných jeepů. Třeba u rodiny gepardů se jich za půl hodiny vystřídalo asi dvacet. Shodujeme se s Amosem, že to není nic pro nás a odjíždíme na sever k řece Talek, která je známá především stabilní populací levhartů.
Lidí je tu minimálně a Amos zajíždí do stínu košatého stromu. Je čas na oběd. Kuřecí maso, jak mi nos říká, se stalo v horku nepoživatelným, tak se spokojím s musli tyčinkou a nějakým sucharem. Amos se ale najedl do syta. Otvírá dveře auta a padá do trávy pod kapotu. Ještě nám stačí říct, že lvi tu nejsou a začne hlasitě podřimovat. Na nedalekém keři trénují přistání krásně vybarvené vlhy malé, o kousek dál rybaří volavky a po savaně se prochází i pštrosí rodina, takže vyrážíme na pěší průzkum okolí. Po chvíli kolem nás projíždí zamřížovaný autobus s turisty z Japonska. Ti nevěříčně zírají na dva evropany volně se pohybují buší, ukazují na nás a dokonce si nás fotí supermoderními Nikony.
--
Tolik článek, který jsem napsal do studentských novin Gymnázia TGM v Litvínově.
Článek popisuje naší první výpravu na černý kontinent, kterou jsme uskutečnili v říjnu 2007. Pro nás má tato několikadenní výprava velký význam. Bylo to právě u jezera Nakuru a na pláních Masai Mary, kde jsme se začali s focením a nakazili se zákeřnou africkou nemocí, která spočívá v neustálé snaze se do Afriky opět vrátit.
NP Masai Mara je opravdu úžasné a jedinečné místo. Svou koncetrací stád kopytníků a kočkovitých šelem zejména lvů jí může konkurovat jen málokterý jiný africký park. My jsme navíc měli to štěstí, že pakoně tento rok zůstali v oblasti déle než obvykle (v Serengeti byly podle Amose nějaké požáry), a my mohli sledovat jejich početná stáda. Masai Mara by si určitě zasloužila mnohem více času než dva dny, které jsme jí věnovali my.
Na závěr bych chtěl pochválit našeho průvodce Amose Mukomu, který dělal v Maře několik let rangera a je tu jako doma. Dokázal nás vždy bezpečně vyvézt z míst, kde byl jeden jeep vedle druhého, do míst, kde Masai Mara ukázala svojí divokou a nedotčenou tvář.
